Mé oblíbené seriály

21. května 2018 v 21:21 | Kia |  ♦ Další, další ... ♦
Každý má rád jiný žánr, jiný typ seriálů. Někdo miluje romantiku, někdo ostřílené krváky. Já osobně miluji netradiční témata, postapokalyptické světy, zombíky, krváky a tak trochu horory.

Proto bych vám ráda dnes představila mé tři oblíbené seriály, které se mi určitým způsobem zapsali do srdíčka. Ať už obsazením, příběhem nebo zkrátká krásnými herci. Pokud se v názorech sejdeme, budu jedině ráda!

 

Život, na který metr nestačí

18. května 2018 v 13:50 | Kia |  ♦ Recenzní koš ♦

Zakladatelka úspěšného blogu Karolina: Život, na který metr nestačí přichází se stejnojmennou knihou, ve které s nadsázkou úspěšně demonstruje rčení: "Může-li se něco pokazit, pokazí se to." Knížka vás provede humornými příběhy z malé vesnice, kam se Karolina nedobrovolně i s rodinou jako malá přestěhovala z Prahy. Prvotní plán vybudovat si na vesnici klidné bydlení, se rozpadl poměrně brzy - ve chvíli, kdy se její máma Daniela rozhodla pro chov koz, ovcí, koní a mnoha dalších zvířat. Společně se zbytkem rodiny se tak Karolina vydala na cestu pravého chovatele a zemědělce v jednom, na cestu, ze které není úniku.

Autor: Karolina Mikšíková

Počet stran: 192

Cena: 199 - 249,-

Karolínu a její blog jsem poznala vlastně jen díky této knize. Nedávno jsem si zašla do knihkupectví porozhlédnout se po nějaké knize a zrovna tento obal mě zaujal. Ano, nějaké zmínky jsem si všimla už na internetu, ale naživo byla ještě hezčí. Originální pevn a tvrdý obal a hlavně ilustrace na přední straně zajistila, že se mi kniha začervila do hlavy a pořád jsem o ní přemýšlela. Až jsem si ji teda nakonec vzala. Mám strašně silnou vůli.

Život, na který metr nestačí, je ve zkratce kniha krátkých minipříběhů ze života Karolíny a její rodiny. Musím říct, že sama jsem vyrůstala na vesnici, tak jsem ji dokázala v mnoha věcech pochopit. To mi ale nezabránilo se smát na celé kolo. Neustále jsem otravovala přítele, když jsem mu četla nejlepší úryvky. Kniha je sepsaná opravdu vtipně, sakrasmus a ironie tumu všemu dává onu třešničku na dortu. Kniha se čte velice lehce, přesně to pravé, co potřebujete po práci (nebo v práci, když máte chvilku čas). Dokáži si představit vzít si pár kusů ovoce a sladkého, jít na zahradu, sednout si do stínu a začíst se do ní. Ovšem nesmíte se smát moc nahlas, aby jste nerušili naší matku přírodu!

Den, kdy jsem si splnila sen

17. května 2018 v 9:58 | Kia |  ♦ Od koňských zadečků ♦

Je to neskutečný.

Není tomu tak dávno, co jsem byla malá sedmiletá holka, co snila o vlastním koníku, nejlépe o bílém Juráškovi, co měla Popelka. Avšak tato Popelka místo rozbalování kouzelnýc oříšků četla dětské romány a holčičkách, co nějakým štěstím či zázrakem (dnes pro mě naprosto ... nereálným a pošetilým?) získala svého koně.

Hehe, to byla krásná doba. Bohužel jsem nebyla z nejbohatší rodiny a v té době jezdectví samotné bylo opravdu drahé, tak jsem se musela spokojit jen s těmi knížkami, figurkami a mými sny. Až pár let později jsem rodiče přemluvila a začala si přispívat na hodiny jezdectví a konečně jsem se začala koním věnovat.

Ale znáte to, škola je prostě a jednoduše důležitější (pfff, není.), takže na můj milovaný koníček nebyl moc čas. Ale já se nedala. Docházela jsem tak, jak jsem mohla.

Ke koním jsem aktivně začala docházet před maturitním ročníkem. Celkem ironie, že jsem se koním věnovala ty roky, co jsem se měla nejvíce učit. Ale já se učila! Možná ne tak urputně jako ostatní, ale učila. Protože pro mě škola nikdy nebyla na prvním místě.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem zhruba dva roky docházela do jezdecké stáje, kde nyní mám i svého koně ustájeného. Ano, čtete dobře, splnila jsem si sen tím, že jsem si koupila toho svého vysněného koníčka. A není to Jurášek, ale zrzavá, 170 cm vysoká oblůdka. Toho koně jsem znala již z mé první stáje a když kamarádka začala nabízet k němu docházku, šáhla jsem po ní a ani ne o rok později byl můj (byli okolnosti, kdy ho bohužel musela prodat).

Don Pedro (tak se ta zrzavá příšerka nazývá) je anglický plnokrevník, kterému by jste jeho věk vůbec nevěřili, protože se zaseknul někde rozumem v pěti letech a stále si myslí, že běhání 145286 km/h rychlostí je prostě a jednoduše nejlepší! Povahou je jinak úplný moula, snese skoro vše (píši skoro, protože kdybych napsala vše, zaručeně po vydání toho článku něco provede). Určitě se o něm ještě dozvíte více. Na obrázku u článku je on, nakreslen od jedné moc šikovné holčiny.

Kam dál

Reklama